Že by se dnes hlava státu procházela ulicemi bez ochranky, je nepředstavitelné. Avšak v polovině 19. století to bylo normální. Rakouský císař František Josef I. se rád vydával do vídeňských ulic, aby viděl, jak žijí jeho poddaní. Výjimku neudělal ani 18. února 1853, kdy ve společnosti křídelního pobočníka plukovníka Maxmiliána hraběte O´Donella vyrazil na procházku po vídeňských baštách.
Když došli ke Korutanské bráně, všiml si, že v městském příkopu cvičí vojenská jednotka. To ovšem bylo divadlo, které si jeho srdce nemohlo odepřít. Přistoupil k nízké zídce, sloužící jako zábradlí, opřel se o ni a díval se dolů na pochodující vojáky. Jeho pobočník udělal to stejné, a na chvíli přestali vnímat, co se děje za jejich zády. Toho využil jakýsi muž, který se na císaře znenadání vrhl s výkřikem „Éljen Kossuth! – „Sláva Košutovi!“ a dlouhým nožem jej zezadu bodl do krku.
Otřesený panovník odskočil od zídky a obrátil se k útočníkovi. Když spatřil, že jej chce bodnout podruhé, tasil šavli a postavil se mu na odpor. To však již přiskočil O´Donell a pustil se s neznámým do zápasu. Rozběsněný atentátník kolem sebe mával dlouhým nožem a zdolat jej pomohl až další muž, který šel náhodou kolem. Povalil jej na zem a začal do něj bušit pěstmi. Zraněný panovník si k silně krvácející ráně tiskl bílý šátek. Když viděl, že oba muži útočníka již odzbrojili, řekl: „Netlučte už ho přece!“
Ale to se již do něj pustili i další kolemjdoucí a podle dobových novin měl namále, neboť jen „s obtíží spravedlivému hněvu rozdrážděného a se všech stran se hrnoucího lidu vyrván býti mohl.“
Následné vyšetřování ukázalo, že útočníkem byl János Libényi, dvaadvacetiletý Maďar, který v letech 1848/49 bojoval v uherské revoluční armádě a od roku 1850 pracoval jako krejčí ve Vídni. Císaře chtěl zabít, aby pomstil porážku uherské revoluce. Když zjistil, že František Josef I. má ve zvyku procházet se Vídní, sledoval jej a čekal na vhodnou příležitost.
Obstaral si dlouhý nůž, který nosil ukrytý pod kabátem. Když se 18. února 1853 své oběti konečně dočkal, využil příležitosti a zasadil panovníkovi do týlu ránu tak silnou, že „se želízko na konci nože na palec ohnulo,“ jak stálo ve vyhlášce vojenského soudu z 26. února 1853. Atentátník však měl smůlu: ránu ztlumil císařův zlatem vyšívaný tvrdý límec, čepel navíc narazila na kovovou sponu kravaty a sklouzla po ní.
Císařův mladý organismus se dokázal poměrně brzy se zraněním vyrovnat a již 12. března se panovník opět objevil na veřejnosti v dobré kondici. Libényi ovšem za svůj čin zaplatil životem: 26. února 1853 skončil na popravišti.
Pro České dukáty sepsal historik Jiří Pernes.
