Pocta českým medailérům
Akademický sochař Josef Šejnost (1878–1941) na 17. únor 1922, kdy Aloise Rašína v jeho bytě modeloval, vzpomíná: „Zasmály se na mě jeho dobrácké oči. ‚Tak co se mnou hodláte dělat?‘ zeptal se se šelmovským úsměvem.“ Sochař přiznává, že ho politikova bodrost poněkud zmátla, protože měl pověst „zlého muže“. A ejhle – do klubovky s hořícím doutníkem usedal pravý „slovanský holoubek“. Josef Šejnost pojal profil ve zcela realistickém duchu, jak bylo tehdejším standardem.
Josef Šejnost, který se k postavení uznávaného medailéra a portrétisty téměř všech významných kulturních a politických osobností svých časů propracoval doslova od píky, respektive od šamotových kamen. Byl jejich modelérem. Díky neutuchající píli a shodě šťastných náhod však nakonec vystudoval modelování u prof. Stanislava Suchardy. Obrat k proslulosti mu ovšem přinesl až sňatek v téměř 40 letech v květnu osudového roku 1918. Jeho šestadvacetiletá žena měla společenské styky, které mu pomáhaly získat prestižní zakázky.
Podoba medaile s portrétem prvního českého ministra financí Aloise Rašína, jednoho z mužů 28. října a výrazné osobnosti první republiky, nevznikla pochopitelně včera. Vize a myšlenky tohoto svárlivého radikála urputně razícího svou pravdu jsou však inspirativní dodnes. Například tvrdil, že je obyvatelstvo naší země „nemocné“, protože dvě třetiny lidí si myslí, že je bude živit stát, většina věří ve všemocnost státu a téměř všichni si myslí, že se svoboda obejde bez poslušnosti. Není divu, že měl řadu nepřátel, a dokonce ani to, že se v pouhých 56 letech stal obětí atentátu.
Věřil v silnou korunu a její schopnost přinést stabilitu a konkurenceschopnost. Jeho krédem bylo: Pracovat a šetřit. Držel se ho i osobně. Byl jediným ministrem, který neměl kožich, a osmihodinový pracovní den mu byl příliš krátký. Aby spoření lidem usnadnil, stal se „otcem“ svatováclavských dukátů. (I proto je ČESKÝM DUKÁTŮM blízký, protože na jejich tradici navazují.) Dukáty měly sloužit k ukládání úspor Čechoslováků do zlata, a tak přispět k tvorbě státního zlatého pokladu. Staly se nejoblíbenějšími a nejvyhledávanějšími sběratelskými mincemi v Čechách, jež mají své obdivovatele i v zahraničí. Jejich podobu Alois Rašín schvaloval na smrtelné posteli. První ražby se však již nedožil.
Soudobá medaile mohla vzniknout pouze díky vstřícnému přístupu Muzea Vysočiny v Pelhřimově, které z pozůstalosti akademického sochaře Josefa Šejnosta zapůjčilo autentický sádrový model. S absolutní pokorou přistoupila k vytvoření odlitku k ražbě paní Petra Brodská, Dis.
