Tvorba byl celý Harcubův život
Medailér a sklář Jiří Harcuba je autorem medaile TGM, kterou České dukáty vydávají při příležitosti rozpečetění obálky s posledními slovy našeho prvního prezidenta. O tom, jaký byl výtvarní, pedagog a především člověk jsme si povídali s jeho manželkou, paní Zdenou Harcubovou.
Paní Harcubová, vy jste s Jiřím Harcubou prožila více než půl století, většinu jeho tvůrčího života. Proto se zeptám: Jaký byl Jiří Harcuba člověk?
Především byl nesmírně skromný, pozemské statky ho vůbec nezajímaly. A byl nesmírně pracovitý, pracoval opravdu pořád. A i a když nepracoval, tak na práci nepřestával myslet, pořád něco promýšlel, kreslil…
Kdybyste měla jmenovat jednu jeho nejcharakterističtější vlastnost, která by to byla? Byla by to tedy skromnost?
Ano, skromnost a pracovitost, ruku v ruce. Pamatuju si, když jeho díla ještě musela procházet přes schvalovací komisi, tak si za ně obvykle řekl takovou cenu, že v té komisi říkali: ty jsi pořád pod cenou, ty nám to kazíš. On skutečně neměl potřebu na umění vydělávat. A vlastně vůbec nerad svoji tvorbu prodával. Díla, která měl v ateliéru, jen výjimečně s velkým skřípěním zubů prodal – to už je spíš daroval.
S tímhle přístupem muselo být asi někdy těžké živit rodinu…
To je pravda, v jednu dobu jsem živila rodinu - měli jsme dvě děti - jenom já sama, to když byl Jiří zavřený. Naštěstí mě tehdy z práce nevyhodili. Dělala jsem v Koospolu, podniku zahraničního obchodu. A v zaměstnání se za mě postavili, takže jsem mohla zůstat.
V sama jste se také věnovala umění, třeba výtvarnému?
Výtvarnému ne, ale umění jsem se věnoval odmalička. Byla jsem v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, díky tomu jsem také hrála v rozhlasových hrách a na divadle. Třeba s Janem Werichem v Divotvorném hrnci. Měli jsme tak jednu scénu jen my dva, on si mě sám vybral, protože jsem uměla improvizovat. Přes umění jsme se vlastně seznámili i s Jiřím, ve Vycpálkově tanečním a pěveckém souboru. Ale když jsme se v roce 1956 vzali a měli jsme první dítě, tak jsem divadla musela nechat.
Takže jsme byli taková umělecká rodina, jen každý jinak zaměřený…
Ano. A jak to ve své knize vystihl pan Kosatík, setkali se dva odlišní lidé: introvert, to byl Jiří, a extrovert, tedy já. Ale vydrželo nám to.
Hloubavý mudrc, který nic neošidil
Takže Jiří Harcuba byl tedy introvert?
Ano, dostat ho do nějaké společnosti, to byl opravdu výkon. Považoval to za ztrátu času, odvádělo ho to od tvoření. Ale když už tam byl, tak byl opravdu společenský, to zase ano. A nejvíc se, kupodivu, společensky realizoval v Americe. Tam by ho člověk vůbec nepoznal. Ohromně se mu tam líbilo, i ta společnost mu seděla. Občas říkal s nadsázkou „Já jsem prostě Američan.“ I když je pravda, že se tam pohyboval hlavně mezi lidmi z oboru, umělci, takže si měli co říct.
Uměl Jiří Harcuba anglicky? Tehdy to nebylo úplně obvyklé…
Uměl anglicky výborně. Měl ohromné jazykové nadání. To podědil po svém otci, který měl sice jen základní školu, ale sám mluvil několika jazyky. Jiří byl už od dětství přirozeně dvojjazyčný, protože se narodil v české rodině, ale v převážně německé oblasti. A na vysoké škole se pak sám naučil anglicky. Měl na jazyky nejen nadání, ale i obrovskou píli. Třeba když jsme jeli s Vycpálkovým souborem do Albánie, tak Jiří se šest měsíců před tím naučil albánsky. Aspoň tak, aby mohl komunikovat s běžnými lidmi. Nebo si vzal francouzské či italské noviny a rozuměl jim. A co se té angličtiny týče, tak si pamatuju, že při vernisáži jedné jeho výstavy mluvili různí řečníci z papírků. A on si to sice taky napsal na papír, ale pak ho strčil do kapsy a jako jediný cizozemec tam pronesl řeč spatra anglicky. A dokázal do toho dostat i nadhled a humor, jak to mají Američani rádi, nebyl to žádný suchý proslov.
To byl Harcubův důraz na tvrdou, poctivou práci, který je poznat i v jeho umění…
Ano, to bylo v Jiřího naturelu. On nikdy nic neošidil. A musel všemu přijít na kloub, to byla jedna z jeho dalších vlastností, kterou měl už od dětství. Už v první třídě mu paní učitelka napsala, že je „hloubavý mudrc.“ Proto se s ním děti nerady učily, protože on s nimi chtěl jít do hloubky. A protestovaly: „To my ještě nebereme, tohle jsme se neučili.“
Když už jste zmínila vaše děti, podědilo některé z nich, případně z vnoučat, výtvarné nebo divadelní nadání?
Dcera i syn výtvarné nadání měli, syn dokonce pomáhal Jiřímu ze začátku i s návrhy mincí. Ale pak se obě děti daly vlastní cestou, takže dnes se umění v rodině nevěnuje nikdo. Ale třeba v dalších generacích…
Jiří Harcuba se prý hodně zajímal o duchovno. Které směry ho nejvíce oslovovaly?
Měl rád zen, tím se hodně zabýval. Několikrát byl v Japonsku, tak se mu moc líbilo. Vždycky, když někam přijel, nebydlel v hotelech, ale u někoho doma. A tam hned začal studovat knihovnu, a to ho hodně obohacovalo. Také si psal při každé cestě deník, máme jich 20 sešitů Ty jsme věnovala panu Vladimíru Olmrovi z Českých dukátů. Jiří vždycky říkal: „Nejradši mám, když čekám na letišti, už jsme odbavený a vytáhnu deník a začnu psát.“ A nejen psát, on do těch deníků i kreslil, třeba portréty lidí, které potkal. Měl hodně rád filozofii a jeho nejoblíbenější knihou byl Filosofický slovník od Vladimíra Neffa. Ten mu ležel u postele a když nemohl spát, tak si v něm listoval. Vždycky říkal, že tuhle knihu by si vzal na pustý ostrov.
Nápad musí přijít mezi polévkou a hlavním jídlem
O Jiřím Harcubovi se říká, že vytvořil tolik děl, že kdyby se to rozpočítalo na všechny dny jeho život, je to jedno dokončené dílo na každý den. Je to nadsázka, nebo byl opravdu tak pracovitý?
To skutečně odpovídá jeho pracovitosti. Sám by se tomu možná divil. Teď pracuje Milan Hlaveš s dalšími lidmi na digitalizaci a katalogizaci Jiřího díla. On sám si žádný katalog nesestavoval, dokonce ani díla, která měl v ateliéru, neměl popsaná. Vždycky jsem mu říkala, ať je aspoň popíše, a on odpovídal: „Na to teď není čas.“ Měl pocit, že by ho to zdržovalo od tvorby. Nakonec se k tomu nikdy nedostal.
Jak vlastně tvořil? Dělil se s vámi nebo ostatními lidmi o své ideje, o postup své práce, nebo byl spíše typem umělce – samotáře?
Co se tvorby týče, byl naprosto uzavřený. Nikdy o tom nemluvil. A k tomu, jak tvořil, si vybavuju jednu konkrétní příhodu. Obědvali jsme a přišel dopis z České národní banky s podmínkami soutěže na novou emisi. A Jiří jenom tak při obědě si načrtl na papír nápad a pak pronesl: „Už to mám!“ Samozřejmě, že to nebyl finální tvar, ale tu ideu, co chce dělat a jak to chce dělat, už měl. Studentům vždycky říkal: „Nápad musí přijít mezi polévkou a hlavním jídlem.“ Ale pak na tom díle pracoval, dokud a ním nebyl úplně spokojen. Klidně pětkrát ho předělával, odléval a znovu opravoval. Byl skutečně perfekcionista.
Pracoval v obýváku na stole
Z toho, co říkáte, jsem pochopil, pro Jiřího Harcubu byla tvorba svého druhu vášní, že bez ní nemohl existovat. Je pravda, že tvořil i na dovolené?
Ano, on měl u sebe pořád tužku a papír, skoro pořád kreslil. Třeba teď, při takovémto rozhovoru, by průběžně něco skicoval. On pořád pracoval, ale co je zvláštní, on tímhle způsobem i odpočíval. Jeli jsme třeba na dovolenou k moři. A on s sebou táhl placku, aby do ní mohl rýt model mince. Takže já jsem plavala v moři, ale on seděl na balkóně a „rýpal“ si ten svůj model. Tvorba, to byl jeho skutečný život.
Postupně se Jiří Harcuba stále více ze sklářské tvorby orientoval na medailérství. Čím to bylo způsobeno?
Řekla bych, že na počátku to byla tak trochu z nouze ctnost, zejména když ho po roce 1970 vyhodili z UMPRUM. Protože kde by s tím sklem pracoval? A tak se začal více věnovat medailérství. Ale on i ty medaile ryl sklářským způsobem. Říkalo se, že nikdo nevytváří medaile tak jako Harcuba. A to platilo i o mincích.
Ano ten, sklářský rukopis je znát i na právě vydávané medaili TGM… Jak vypadal jeho typický den, co se týče tvorby? Tvořil v ateliéru, ve škole, nebo přímo doma?
To bylo hrozné… Měl sice ateliér, později dva ateliéry… Ale nejvíc dělal doma, v obýváku na stole. Všude foukal sádru. Samozřejmě, když dělal sklo, musel do ateliéru, doma neměl rytecké strojky. Ale jak šlo o návrhy, všechno dělal doma. Při tom si pustil televizi, mně se zdálo, že ji ani nemůže vnímat – ale ne, on ji opravdu poslouchal. To jsem nikdy nepochopila, jak dokázal dělat obě věci naráz. A pracoval takhle běžně od rána do večera, soboty, neděle, svátky, Vánoce... Já jsem dbala na to, abych ho každé odpoledne vytáhla na procházku, aby se aspoň prošel. Někdy jsem i ty jeho návrhy nosila do banky já, protože on se nechtěl zdržovat od tvorby.
V domě nikdo nevěděl, že u nich bydlí „pan profesor“
V 60. letech byla podle jeho návrhu vyražena nová pětikoruna. Jak to Jiří Harcuba vnímal?
Měl z toho samozřejmě radost, ale jak jsem říkala, úspěch pro něj nebyl důležitý. On byl opravdu skromný. V celém domě nikdo nevěděl, co „ten Harcuba“ dělá. Nikdo nevěděl, že má v peněžence jeho pětikorunu a že je to „pan profesor“, pak dokonce „pan rektor.“ A totéž v Harrachově. On neměl potřebu se někde prezentovat. A proto je v cizině, zejména v USA, daleko známější než tady. V Praze měl za života jedinou výstavu, v roce 1988 v Museionu na Strahově, a i tu mu ÚV KSČ málem nepovolil. Další výstavu měl pak v muzeu UMPRUM až po 30 letech, v roce 2018 k nedožitým devadesátinám. Obojí to byly menší, komorní výstavy. A jinak nic.
Opravdu měl v Praze tak málo výstav?
Je to tak. Mimo Prahu výstavy měl, třeba v Brně.
Ano, tamní galerie byla prý jediná, která mu dávala prostor i v době normalizace, po jeho uvěznění.
V brněnské galerii si ho vážili. Moc rád tam jezdil, byl tam jako doma. A udělali mu tam tehdy moc krásnou výstavu. Tam se lidé nebáli, jako v Praze.
Jiří Harcuba byl ale i významný pedagog. Jak svou pedagogickou práci prožíval?
Pedagogická práce pro něj byla hodně důležitá. Měl pro ni nadání, všichni studenti ho milovali a dodneška na něj vzpomínají, protože on nikdy nikoho nepotopil, Neřekl „Tohle je špatné.“, ale spíše se snažil říct „To je zajímavé, šlo by to rozvinou tak a tak.“ Studenty se snažil vést, ne je demotivovat. Na UMPRUM mu studenti důvěřovali, protože se k nim choval opravdu lidsky. Chodili za ním, dokonce i studentky, aby jim poradil nejen v uměleckých, ale i v životních, osobních záležitostech. Lidi ho měli moc rádi, z celého světa mu posílali dopisy.
Spoluvězni mu říkali „Taťka“
V roce 1968 zasáhla do vašeho života invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jiřího Harcubu inspirovala tato událost k vytvoření medaile Republiky a později i medaile Plameny, věnované Janu Palachovi. Mohl byste nám něco říci o pozadí vzniku těchto děl?
K 50. výročí vzniku republiky si krajané vyžádali medaili od Jiřího. On udělal medaili, která byla schválená kulturní komisí. A pak přišla invaze a Jiří na medaili dodělal bodáky a hady. Medaile se razila v Itálii a pak šla rovnou do zahraničí, takže komise konečnou verzi už neviděla. Teprve, když ji Rafael Kubelík dal českým filharmonikům na zahraničním výjezdu, který doprovázeli i agenti StB, dozvěděli se to komunisté. Začalo pátrání a velmi rychle se přišlo na to, kdo je autorem.
Jiří Harcuba byl pak za toto dílo perzekvován, dokonce uvězněn. Jak na tuto těžkou dobu vzpomínáte? Co vaší rodině pomohlo ji překonat?
Policie tehdy přišla ke mně do práce a odvezla mě domů. Tam udělali domovní prohlídku a já jsem pořád nevěděla o co jde. Ptala jsem se jich, co hledají a až pak mi řekli, že hledají tuhle medaili. Tak jim povídám: „A proč jste to neřekli hned? To jste nemuseli rozkramařit celý byt?“ a vyndala jsem jim medaili z šuplíku. Mezi tím si došli pro Jiřího do školy. Původně si mysleli, že je za tím vznikem medaile Bůh ví co, ale když zjistili, že je Jiří čistá duše, tak pochopili, že to trochu přehnali. Původně měl za tu medaili dostat 5 let. Ale sami soudci pochopili, že by to bylo příliš, tak mu dali 4 měsíce.
A uvězněn byl kde?
V Plzni na Borech. Bylo to hrozné. Měla jsem za tu dobu povolené jen dvě návštěvy. Strašné bylo, když jsem na něj čekala v návštěvní místnosti a Jiří přišel a musel se hlásit jen jako „vězeň číslo to a to.“ Dozorce hned na začátku řekl, že se nesmíme bavit o pracovních věcech. A přitom Jiřímu chodily dopisy ze zahraničí, kde se ho ptali, jestli prodá nějaká konkrétní díla z konkrétních výstav. Tak jsme se ho na to ptala. Do toho vpadl dozorce: „Řekl jsem, že o práci se bavit nesmíte!“ A tehdy jsem vyletěla a začal jsem na něj křičet: „Manžela jste mi zavřeli a tohle se týká obživy rodiny. Nebo ho pusťte a on si to vyřeší sám.“ A on se lekl a pak už nás nechal mluvit.
Jak sám Harcuba nesl to vězení?
Kupodivu dobře. Říkal, že k vysokoškolskému vzdělání patří i tahle zkušenost. On byl ve vězení nejstarší, spoluvězni mu říkali „táto“. Jediné, co mu vadilo, bylo, že když měl volno, musel dělat nástěnky nebo malovat portréty paniček dozorců. Když chodili ven na práci sbíjet koleje, spoluvězni ho šetřili. Vždycky říkali „Táto, běž hlídat, jestli nejde vlak.“ Ale to už bylo dobré, to mohl být venku, nehorší, jak říkal, bylo, když musel být zavřený ve čtyřech zdech.
Měl radost z úspěchu druhých
I po svém propuštění byl Jiří Harcuba na indexu. Jak tehdy tvořil? Protože vím, že tvořit nepřestal. Prý pořád obesílal soutěže, vypsané ČNB.
Ano. Za celých 55 let nebyla jediná soutěž ČNB, kterou by neobeslal. I když věděl, že z toho nic nebude. Stalo se, že třeba vyhrál první cenu, ale když to přišlo před závěrečnou komisi, ta to zamítla z politických důvodů. Ale to mu vůbec nevadilo, dělal pořád. A on byl i jeden z mála, kterým nevadilo, když začali soutěže obesílat i mladší umělci. Jednou nad ním těsně vyhrála soutěž jedna studentka – a on místo aby byl zklamaný, tak měl velkou radost, že i mladí dokážou udělat dobré věci.
Přesto ho nakonec bolševický režim musel vzít „na milost“. Začal jezdit i po světě. To bylo kdy? V 80. letech?
Ale kdepak! To bylo krátce potom, co ho propustili z vězení. Někdy v roce 1975 se mu podařilo vyjet na výstavu do Západního Německa. Pomohl mu v tom Jiří Pekárek, který pracoval v ČNB a byl to Jiřího kamarád. Samozřejmě pod podmínkou, že v zahraničí nezůstane. Ale to by Jiří nikdy neudělal – jezdil do ciziny rád, ale nikdy by tam nechtěl žít, on byl opravdu velký vlastenec. Nakonec to dopadlo tak, že s ním pustili do Německa i mě! A to si představte, když jsme přistoupili do vlaku, v němž jeli i další umělci a oni zjistili, že ten Harcuba, který se sotva vrátil z vězení, jede na Západ. První, co je napadlo, bylo, že Jiří podepsal spolupráci s StB. Což byl samozřejmě nesmysl. A ti, kdo ho dobře znali, věděli, že by nikdy nic takového neudělal.
A kdy začal jezdit do USA?
To byla taková náhoda. V roce 1983 přijel do Československa ředitel světoznámého sklářského muzea v Corningu USA, který chtěl, aby tam Jiří jel učit. A on říkal: „To bych moc rád.“ V Corningu založil ateliér rytého skla, kde se každoročně zájemci seznamovali s touto technikou, která byla v USA zcela neznámá. A dalších 30 let tam jezdil, naposledy na počátku roku 2013.
A v tom roce pak zemřel… Znamená to, že tvořil do posledních dnů?
Ano, a vlastně i do budoucnosti. Když věděl, že se blíží nějaké výročí, tak dělal návrhy už předem. Takhle udělal krátce před smrtí návrh pamětní medaile Václava Havla k 25. výročí Sametové revoluce v roce 2014, a to včetně hotového modelu. Já jsem ji po jeho smrti našla náhodou v ateliéru a poslala jsem ho do soutěže v ČNB. Přinesla jsem to do banky a Jiří tu soutěž skutečně vyhrál a tu minci banka vydala.
České dukáty přibližují lidem Harcubovu tvorbu
Jak se vlastně jeho tvorba měnila v průběhu života, třeba co se týče námětů?
Ohledně námětů ani tak ne, spíše ohledně pojetí. On se stával ve své tvorbě stále více minimalistou. Všechno stále více zjednodušoval. Když dělal něčí portrét, nezpodobňoval ho, jak vypadá, ale jaký je. Jak on sám toho člověka cítil. A čím byl starší, tím víc přecházel od klasických portrétů jen k několika tahům, čarám.
K TGM se opakovaně ve svém díle vracel. Proč byl pro něj takovou inspirací?
On se vracel nejen k Masarykovi, ale i k dalším osobnostem. Poznával toho člověka čím dál víc do hloubky a musel ho tedy ztvárňovat znova a znova. To byla taková jeho vnitřní potřeba, jít pořád hlouběji a hlouběji. Ty portréty vyvěraly z jeho vnitřního pocitu, proto byly pokaždé jiné. A zkoušel různé materiály: kov, sklo... Některé portréty opakoval mockrát.
Mohl mu být Masaryk blízký i svými mravními postoji?
Určitě, řekla bych, že oba byli obyčejní venkovští „kluci“, kteří se vypracovali jen svou vlastní prací as pílí. A to je spojovalo, i když to Jiří nikdy takhle neřekl. Ale on o těch věcech moc nemluvil, on je prostě cítil. Měl ohromně bohatý vnitřní život, kam ale nikoho nepouštěl – a dával ho najevo svým dílem. Nejspokojenější byl, když mohl sedět a pracovat.
Myslíte tedy, že by Jiří Harcuba měl radost, že k příležitosti přečtení posledních slov TGM vydávají České dukáty právě jeho medaili?
Určitě by měl radost a cítil by se poctěn, že volba padla právě na jeho medaili.
Kdy jste navázala spolupráci s Českými dukáty? Kolik Harcubových děl už vydaly?
To vám takhle z hlavy neřeknu. Ale víte, co je zajímavé? Že nikdo z Českých dukátů se s Harcubou nikdy osobně nesetkal, dokonce o něm dlouho ani nevěděli. A pak je úplně uchvátil, z toho mám obrovskou radost. Jsem moc ráda, že se snaží přiblížit Harcubovu tvorbu a osobnost i českému publiku. A přitom v Americe na něj pořád vzpomínají, pořád se koná sklářská letní škola, kterou Jiří založil a která dnes nese jeho jméno.
Je nějaké jeho dílo, které byste ráda ještě vydala? Na kterém Jiřímu Harcubovi hodně záleželo?
Těžko říct. Těch nevydaných návrhů je strašná spousta. Po Jiřím zůstal plný ateliér skla, mincí a dalších věcí. Chtěla jsem, aby jeho dílo zůstalo jako celek, aby se nerozprodalo. A tak jsem to všechno darovala ČNB. A tam je to uloženo dodnes a katalogizuje se. Je to asi 4 000 mincí a medailí a 130 beden skla. A ještě po tom jsme našli v ateliéru další návrhy pod podlahou.