ČESKÉ DUKÁTY
JIŘÍ HARCUBA - ČLOVĚK, KTERÝ NEDOKÁZAL NETVOŘIT
Při příležitosti otevření obálky s posledními slovy T. G. Masaryka vydávají České dukáty unikátní medaili Jiřího Harcuby s motivem TGM. Proto jsme si se znalcem Harcubova díla, panem Milanem Hlavešem, povídali o tom, jaké místo zaujímá Masarykův portrét, či přesněji, jaké místo zaujímají Masarykovy portréty v Harcubově tvorbě.
K osobnosti prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka se Jiří Harcuba ve své tvorbě opakovaně vracel. Kolik těch uměleckých zpracování TGM od něj známe?
Průběžně vzniká soupis Harcubova díla včetně digitální dokumentace. Ten obnáší několik tisíc děl a týká se různých oblastí jeho umělecké tvorby. U sklářských děl je digitalizace téměř dokončená, ale poměrně podrobně máme zmapované i jeho kresby a další díla.
Kolik položek tento soupis obsahuje? Alespoň řádově.
Někdo šikovný to počítal a říká se, že Jiří Harcuba udělal, přesněji řečeno dokončil, v průměru jedno dílo každý den svého života.
Tedy opravdu každý den udělal jedno umělecké dílo?
To je, jak říkám, průměr. Ale v době, kdy se mohl věnovat tvorbě, to bylo víc, protože samozřejmě v dětství či během doby, kdy byl z politických důvodů vězněn, tvořit nemohl. Ale pokud měl možnost, pracoval takřka bez ustání. Byl to mimořádně pilný, disciplinovaný a zodpovědný člověk, o čemž svědčí i to, že tu hovoříme opravdu o dílech dokončených, nikoli jen rozpracovaných. Byl přísný sám k sobě, což se projevovalo i na fungování rodiny – když už musel jet na dovolenou, pořád měl u sebe nějaké notýsky a bez ustání si něco skicoval. Doma měl pořád u sebe kolečko sádry, do které ryl modely. A takový detail, který mluví za vše: během života se účastnil úplně všech soutěží České národní banky na návrhy mincí a medailí, od první vyhlášené v 60. letech až do své smrti roku 2013.
A to i v době, kdy byl během normalizace v 70. letech na indexu?
Ano, účastnil se soutěží i v době, kdy byl politicky v nemilosti. Stávalo se tehdy, že třeba v anonymní soutěži zvítězil jeho návrh, ale když se zjistilo, kdo je autorem, byl zamítnut. Ale to Harcubu neodradilo a do každé další soutěže sveřepě posílal další návrh. Měl v sobě prostě to bytostně umělecké puzení, tu potřebu, která mu nedovolovala promarnit byť jen jedinou minutu života a netvořit.
Vraťme se zpět k naší úvodní otázce ohledně portrétů TGM. Kolik jich tedy Harcuba vytvořil?
Byla jich celá řada a všechna vznikla po roce 1989. Prvním, asi nejznámějším dílem, byla medaile vytvořená roku 1991 pro Masarykovu univerzitu v Brně, která ji uděluje významným osobnostem. Od té doby se Harcuba k tváři našeho prvního prezidenta opakovaně vracel. Vždy ji zachycoval z profilu, protože Masaryk byl nejen charismatickou osobností, ale měl i nezaměnitelnou tvář: klenuté čelo, výrazný nos, charakteristickou úpravu vousů. Díky tomu je tvář TGM rozpoznatelná na první pohled. To umožnilo Harcubovi Masarykovy rysy redukovat do zkratky, což bylo typické pro jeho ztvárnění Masarykovy podoby ve skle.
Ale i v tom je mistrovství, zachytit v pár tazích celou osobnost…
Víte, Jiří Harcuba byl velmi zvláštní medailér. Postupoval úplně jinak, než je v medailérské tvorbě zvykem. Vycházel z toho, že byl velice zkušeným a zručným sklářem. A proto jsou portréty na medailích vytvořeny způsobem, který se používá v broušení a rytí skla. Tváře sice nejsou tak realistické, jako u jiných medailérů, ale zdůrazňují základní rysy, které jsou pro portrétovanou osobu příznačné.
Takže lze říci, že pro většinu medailérů je východiskem malba či kresba, pro Harcubu to ale bylo sklářství?
Přesně tak, tvořil odebíráním materiálu ze hmoty. Proto jsou jeho portréty velmi plastické. Při broušení a rytí odchází hodně materiálu, protože je nutné dát v křišťálovém skle prostor světlu, procházejícímu hmotou, aby vytvářelo dostatečné stíny. A to se samozřejmě projevuje na mincích a medailích, protože čím je reliéf výraznější, tím plastičtěji ho může stín zdůraznit.
A další masarykovská díla Jiřího Harcuby?
Za svého života vydal roku 1995 jednu rytou medaili. Další medaili Harcuba připravoval v roce 2013, měla vyjít následujícího roku, ale už to bohužel nestihl, medaile zůstala jen v návrzích. Posmrtně pak byla vydána jeho další masarykovská medaile roku 2018. A nyní tedy přišel čas pro medaili další.
Tu Harcuba vytvořil kdy?
Její příběh je složitější. Původně totiž vychází z Harcubova portrétu TGM, rytého do skla. Protože až do teď jsme mluvili o Harcubově ztvárnění TGM na medailích. Ale on vytvořil i několik Masarykových portrétů ve skle. Ten zmiňovaný vznikl v roce 1995 a ještě téhož roku z něj Harcuba pořídil odlitek reliéfu, sádrovou plaketu. A právě ta je podkladem pro nově vydanou medaili. Takové odlitky si rytci často dělají, protože ve skleněném materiálu je světlo, které prostupuje hmotou, často zkreslující. Říká se tomu zkušební otisk. Na odlitku totiž umělci mohou kontrolovat stav díla, dobře na něm vidí, kde by měli třeba jít víc do hloubky. Odlitek je zároveň pozitivem, vzniklým z negativu, zahloubeného do skla. A tenhle pozitiv je pak to, co vidíme na medailích. Ve skle jsou totiž jednotlivé rysy zahloubené, na medaili naopak vystupují.
Takže medaile vznikne z této plakety?
Ano. Samozřejmě plaketa je výrazně větší, než bude výsledná mincovní medaile. Pro raznici se musí plaketa rozměrově redukovat, k čemuž slouží stroje, zvané reducírky. Ty jsou dnes řízeny počítačově, ale existují i stará zařízení, která snímají a přenášejí tvar předlohy čistě mechanicky. Jedna taková byla nedávno rekonstruována a uvedena do provozu díky společnosti České dukáty.
Připravovaná medaile tedy vychází z portrétu TGM ve skle. Mohl byste v krátkosti říci něco o Harcubovi jakožto skláři?
Jiří Harcuba je světově uznávaným sklářským výtvarníkem, a nebojím se to říci, skutečnou sklářskou legendou. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha galeriích po světě, mimo jiné v Japonsku a USA. Ale pozor, i jako medailér došel světového uznání, roku 1988 obdržel v USA prestižní J. Sanford Saltus Award od americké unie medailérů.
Harcuba měl ale to sklářství v genech, že?
Skutečně pocházel ze sklářské rodiny, narodil se v Novém Světě, který je dnes součástí Harrachova. I jeho dědeček a tatínek byli skláři a měli přímo doma sklářskou dílnu. A tak se Harcuba od raného mládí učil sklářem, ve slavné harrachovské sklárně byl posledním učněm v oboru rytého skla. Právě to ho propojuje se slavným sklářským rytcem Dominikem Biemannem, který tu působil v 1. polovině 19. století a je považován za génia co se týče zobrazování lidských obličejů. A žáci jeho žáků mladého Jiřího učili. Není divu, že si Harcuba Biemanna hluboce vážil a vztahoval se k němu ve své tvorbě. I cyklus sklářských workshopů, který začal pořádat roku 1997, pojmenoval „Mezinárodní škola D. Biemanna.“ Ta se koná na různých místech na světě dodnes, od roku 2014 už ovšem se jménem Jiřího Harcuby.
Ve studiu sklářství ale Harcuba pokračoval i dále…
Ano, nejprve na sklářské střední škole v Novém Boru, kde ho učil Karel Hrodek, a potom na vysoké škole UMPRUM ve sklářském ateliéru profesora Karla Štipla. To bylo tehdy jediné vysokoškolské pracoviště, kde se vyučovala práce se sklem. Zde Harcuba udělal aspiranturu, dnes bychom řekli postgraduál. Následně tu začal působit jako lektor a v 60. letech se stal docentem. Byl velmi oblíbeným pedagogem, nejen kvůli svému lidskému přístupu, ale i díky uměleckým kvalitám.
Jak se Harcuba dostal od sklářství k medailérské tvorbě?
To bylo právě v 60. letech. Ve Štiplově ateliéru procházeli žáci základním studiem medailérství. Každopádně hned v počátcích medailérské tvorby byl Jiří Harcuba velice úspěšný, vyhrál soutěž na československou pětikorunu, kterou jsme platili až do roku 1993. A když se konala soutěž na ztvárnění českých mincí, Harcuba ji opět obeslal a opět zvítězil se svým návrhem pětikoruny, kterou používáme dodneška. Všichni tak nosíme v peněžence Harcubovu minci.
Jeho slibně se rozvíjející umělecká dráha byla ale přerušena za počátku 70. let…
V roce 1968 vytvořil pamětní medaili k výročí vzniku Československa. Na ní reflektoval okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Medaile byla ražena v cizině, ale státní orgány se o ní dozvěděly a pro Harcubu to mělo obrovské následky. Nejen, že byl na několik měsíců uvězněn, ale musel odejít i z vysoké školy. Nesměl vystavovat a vůbec se veřejně prezentovat, podle jeho návrhů se nesměly dělat medaile ani mince. Několik let byl v profesním vakuu, což pro takto pracovitého a činorodého člověka bylo psychické peklo.
Opravdu to pro něj bylo tak těžké období?
Neskutečně traumatizující. I když mu vlastně ještě nebylo tolik let, byl už významnou osobností. Byl zvyklý jako pedagog pracovat s mladými lidmi, předávat jim své znalosti, zároveň ale i sám přijímat podněty. A najednou byl z tohoto všeho násilně vytržen. Bylo to i existenčně náročné období, ani galerie a muzea od něj nic nekupovala, s výjimkou Moravské galerie v Brně. Ale Harcobu to nezlomilo, nepřestal pracovat. Účastnil se všech soutěží ČNB, i když věděl, že jeho návrhy se nikdy nerealizují. Byl to obdivuhodný člověk, každý jiný na jeho místě by to už vzdal. Byl tvrdá palice, prostě horal a sklář každým coulem. Tu sílu měl v sobě rodově, i fyzicky to byl silný, podsaditý člověk. Byl zvyklý bojovat sám za sebe, prosadit se, protože v životě nedostal nic zadarmo.
Jak to nakonec dopadlo?
Po roce 1990 se Jiří Harcuba dočkal satisfakce, nastoupil zpět na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kterou byl nucen za normalizace opustit. Stal se vedoucím ateliéru Kov a šperk a na jedno volební období dokonce rektorem školy. Nadále pokračoval v činorodé umělecké, pedagogické a organizační práci a zintenzivnil své zahraniční působení. Konečně mohl svobodně tvořit a dočkat se uznání.
Jak o Jiřím Harcubovi mluvíte, podobně by se dal charakterizovat i T. G. Masaryk. Což mě přivádí k otázce: Proč právě on byl pro Harcubu takovou inspirací? Co je spojovalo?
Jednoznačně důraz na to, že jedině práce a pracovitost vede k naplněnému životu a že všechno, co činíme, je potřeba činit čestně, rovně a přímo. Dále vnitřní odvaha a poctivost, přesvědčení, že je potřeba dělat věci správně. Oba spojuje i statečnost, s níž se dokázali postavit proti většině a čelit nepřízni osudu. U Masaryka třeba za hilsneriády nebo ve sporu o rukopisy, u Harcuby v době normalizace.
A zájem o duchovno?
Samozřejmě! Pokud jde o duchovní rovinu, i tam měli mnoho společného. Ačkoli TGM vycházel ze základu křesťanského, evangelického, a Harcuba čím dál více tíhl k východním naukám, k buddhismu, meditacím a japonskému wabi-sabi.
Harcuba se narodil v roce 1928, TGM zemřel roku 1937. Setkali se někdy?
Nevím o tom. Harcuba trávil dětství v Harrachově, tam asi Masaryk tehdy nezavítal. Ale samozřejmě Harcuba o něm věděl, doma se o něm jistě mluvilo, tím spíš, že to byla česká rodina uprostřed německé oblasti. A skoro určitě muselo v Harcubovi rezonovat Masarykovo úmrtí a události s ním spojené.
Je nějaká další osobnost, k níž se Harcuba vracel podobně často jako k TGM?
On se vracel k mnoha tvářím. Na portréty se zaměřoval zejména od začátku 70. let. Zpodobňoval osobnosti kulturního života minulosti i přítomnosti, které mu přišly zajímavé a fascinující, které k němu promlouvaly skrze svou hudbu, básně či knihy. Ale portrétoval i žijící lidi, pokud mu, tak řečeno, za to stáli.
A pokud bychom měli mluvit o konkrétních jménech?
Jeho oblíbenými tvářemi byli hudební skladatelé: Dvořák, Smetana, Beethoven, Mozart, Schubert či Wagner. Ale poněkud překvapivě ztvárnil i osobnosti populární hudby, jako Barbru Streisandovou či Franka Zappu! Toho dokonce mnohokrát, ale spíše proto, že to byla výrazná tvář než proto, že by se mu líbila Zappova komplikovaná rocková hudba. Souvisí to i s tím, že mu začátkem 80. let režim umožnil vycestovat na západ a on často učil v USA. Právě tehdy se stal legendou sklářského výtvarnictví.
A kromě hudebníků?
Velkým tématem pro Harcubu byli Franz Kafka a J. A. Komenský. Další tvář, kterou často zobrazoval, byla anglická spisovatelka Virginia Woolfová, také kvůli výrazným rysům. Málo kdy ale zobrazoval politiky, výjimkou byl po roce 1989 Václav Havel, jehož ztvárnil opakovaně. Jindy zachycoval tváře přátel, lidí z rodiny či kolegů sklářů a výtvarníků, například Vladimíra Komárka. A samozřejmě vytvořил i několik autoportrétů.
Milan Hlaveš (nar. 1970 v Praze)
Je český muzejník, vzděláním sklář a historik, teoretik designu, užitého umění, skla a keramiky včetně porcelánu. Na půl úvazku je kurátorem Sbírky uměleckého řemesla Muzea Prahy, na druhou půlku „úvazku“ je na volné noze. Vyučuje na vysokých uměleckých školách, přednáší, pořádá výstavy, publikuje. Je správcem facebookové stránky, věnované životu a tvorbě Jiřího Harcuby.