(21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji)
Na začátku května uplynulo 102 let od tragické letecké nehody, kterou M. R. Štefánik bohužel nepřežil.
Milan Rastislav Štefánik je zobrazen na desetidukátu První republiky 1918 od ak. mal. Vladimíra Pavlici a dukátu První republiky 1919 autora ak. soch. Zbyňka Fojtů.
Je jednou z největších osobností slovenských dějin. Byl šesté dítě z dvanácti, které se narodily evangelickému faráři Pavlu Štefánikovi v Košariskách u Myjavy na západním Slovensku.
Pocházel z chudé rodiny, ale jeho otec se snažil vést své děti ke vzdělání, knihy a časopisy tak byly nedílnou součástí jejich života už od dětství. Štefánikův intelekt vynikal už na základní škole, kde ho jeho učitel Martin Kostelný označoval za nejlepšího žáka.
Už v devíti letech odešel do Šamorína, aby se naučil maďarsky a připravil na střední školu. Měl výborný prospěch po celou dobu studií na gymnáziu a odmaturoval s vyznamenáním. Jako vysokoškolský obor si zvolil stavební inženýrství, ale na studiích vydržel pouze čtyři semestry. V roce 1900 ze školy odešel a zapsal se ke studiu astronomie a fyziky na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Stal se stoupencem myšlenek T. G. Masaryka, mluvil osmi jazyky a byl velice aktivním publicistou - působil jako předseda spolku Detvan, psal pro časopis Čas nebo Umělecký hlas. Jeho jméno bylo uznávané nejen mezi studenty, často navštěvoval i historika Jaroslava Golla nebo básníka Jaroslava Vrchlického.
V roce 1904 se stal doktorem filozofie a složil disertační zkoušky z astronomie a fyziky. Po studiích odjel do Paříže, kde se chtěl dostat ke dvěma nejslavnějším astronomům Flammarionovi a Janssenovi. Začátky v zahraničí ale nebyly vůbec jednoduché a než mohl vykonávat svůj obor naplno, tak si přivydělával jako kouzelník. Štefánik miloval studium noční oblohy, ale také cestování. A tak tyto dvě vášně spojil. Za astronomickými jevy cestoval do Turkestánu, Alžírska, pohoří Atlas, Tuniska i na Saharu. Viděl oblohu v celé severní Africe, navštívil Galapágy, Brazílii, Ekvádor a strávil deset měsíců na Tahiti, kde pozoroval Halleyovu kometu a úplné zatmění Slunce. Na svých cestách zakládal z pověření francouzských úřadů meteorologické a radiotelegrafické stanice. Za svou vědeckou činnost získal ocenění francouzské Akademie a v roce 1912 dokonce francouzské občanství.
Začátek první světové války Štefánika nepřekvapil, už dlouho ji předvídal. Cítil, že výsledkem může být osamostatnění Slováků a Čechů po jejich boku. Vzhledem k zdravotním problémům se žaludkem, které ho trápily už od dětství, nemohl nastoupit na frontu hned a tak se dobrovolně přihlásil do francouzské armády a absolvoval letecký výcvik. Později se s hodností podporučíka účastnil bojů na srbské i italské frontě a stal se také velitelem meteorologické služby. I v bojích věřil v myšlenku osamostatnění a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky.
Když se vrátil do Paříže, spojil se na konci r. 1915 s T. G. Masarykem a začala jeho významná práce na českém odboji. Ještě s Edvardem Benešem se zařadili mezi vůdčí osobnosti ústředního orgánu odboje, tedy Československé národní rady. Štefánikovy diplomatické schopnosti a vlivné kontakty mezi francouzskou vládní elitou pomohly velkou mírou šíření myšlenky samostatného státu Čechů a Slováků. V letech 1916 – 1918 to byl on, kdo se velkou mírou podílel na vytváření československých legií ve Francii, Itálii a Rusku, které se později staly rozhodujícím argumentem v získání podpory nového státu od západních spojenců.
14. 10. 1918 byl jmenován ministrem vojenství v prozatímní československé vládě v Paříži a za měsíc v první vládě ČSR. Půl roku na to se však stal obětí leteckého neštěstí. 4. 5. 1919 při návratu z Itálie do Bratislavy se jeho letadlo při přistání nečekaně zřítilo a celá čtyřčlenná posádka zahynula. Příčina pádu letadla nebyla nikdy objasněná a jak už to bývá, dodnes se o ni vedou spekulace. Existují teorie o plánované sebevraždě, sestřelení letadla nebo dokonce poškození výškového kormidla v důsledku Štefánikova omdlení. Podle všeho to ale byla jen “prostá” souhra nešťastných náhod.
