Touha po stabilním panovníkovi na českém trůně
Po
otcově smrti nastoupil na trůn Eliščin bratr Václav III., ale vládl
pouhý rok. V roce 1306 byl zavražděn u Olomouce a Přemyslovci tak
vymřeli po meči. Trůnu se na chvíli ujal Rudolf Habsburský, který se
oženil s Elišky macechou a vdovou po jejím otci, ale bohužel ani on
neprožil dlouhý život a v roce 1307 podlehl úplavici. Kralování se tedy
ujal Jindřich Korutanský, manžel Eliščiny sestry Anny Přemyslovny, ale
ani to nebyla šťastná volba. Jindřichovi sice zdraví sloužilo, ale vůbec
nesplňoval ideály přemyslovské tradice dobrého panovníka. Země za jeho
vlády strádala a královská pokladna byla čím dál více zadlužená, s čímž
se nechtěla smířit Eliška, česká šlechta a církev. A tak se Eliška v 17
letech rozhodla převzít zodpovědnost za dědictví svého otce a položit
korunu na svou hlavu.
Svatba, korunovace a naděje v nastolení pořádku
Ve
víře vrátit české země zpět do stability byl Elišce vybrán za muže Jan
Lucemburský, tehdy 14letý syn nového římskoněmeckého krále Jindřicha
VII. Po svatbě, která se konala 1. září 1310 ve Špýru, utekl Jan
Korutanský s manželkou zpět do Korutan a korunovace páru, do kterého
všichni vkládali obrovské naděje, se uskutečnila 7. února 1311. V
začátcích vlády měla Eliška, coby starší a zkušenější, na svého muže
velký vliv a ovlivňovala spoustu jeho rozhodnutí. To ale dlouho
nevydrželo. Král se stával ambicioznějším a ulpatňování Eliščina vlivu v
politice mu bylo proti srsti. Oba měli na panování jiný názor a to mezi
nimi vedlo k bojům. Manželé se téměř přestali vídat, začali si
nedůvěřovat a vzájemně si způsobovat nepříjemnosti.
Trápení a celoživotní boj s Eliškou Rejčkou
Neshody s manželem nebylo to jediné, co Elišku trápilo. Nenávist ke své nevlastní matce a jejímu druhovi Jindřichovi z Lipé v ní byla celý život. Dokonce i šlechta se v českých zemích rozdělila do dvou skupin podporujících jednu ze stran. Sám Jan Lucemburský se začal přiklánět na stranu Rejčky a Jindřicha, zejména po zjištění, že na zpronevěře peněz, ze které Jindřicha obvinil, měla vinu i jeho žena. Všechny tyto intriky a boje mezi panovníky způsobily v Čechách nepřehlednou situaci, která se hodila vyššímu panstvu a jejich vzpouře proti králi. Ten ale v příhodnou chvíli zemi opustil a začal se věnovat mezinárodní politice, která mu přinesla nemalé úspěchy a prestiž.
Věznění a izolace syna Václava od své matky
Ani narození dvou synů, Václava (pozdějšího krále Karla IV.) v roce 1316 a Přemysla Otakara v roce 1318, nezachránilo již rozkolené manželství. Situace dostala rychlý spád poté, co Jan přepadl hrad Loket, kde Eliška žila v ústraní a vzal ji tři nejstarší děti. Uvěřil Jindřichovi z Lipé, že jeho žena usiluje o předání českého trůnu právě Václavovi. Rivalita namířená ke svému synovi zavedla Jana Lucemburského až do fáze, kdy ho věznil, držel v izolaci od jeho matky a nakonec poslal na výchovu do Francie. Eliška Přemyslovna svého syna už nespatřila. Utekla před Janovým vlivem z Čech a vrátila se až v roce 1325 oslabená souchotinami, kde 28. září 1330 na Vyšehradě zemřela.
V posledních letech svého života se Eliška věnovala relikvii, tedy shánění ostatků svatých. Získala například trn z Kristovy trnové koruny pro vyšehradský kolegiátní kostel. Svůj čas věnovala také zvelebování Zbraslavského kláštera, ve kterém byla také pohřbena. Její syn, budoucí král Karel IV., zamířil ihned po svém návratu z Francie k její hrobce.
Eliška Přemyslovna na medailích Českých dukátů
České dukáty vydají medaili na počest Elišky Přemyslovny
v roce 2030, jako připomenutí výročí 700 let od jejího úmrtí.
