Císaře Františka Josefa I. postihla během jeho dlouhého života řada osobních tragédií. Bylo jich tolik, že sám s jistou dávkou rezignace říkal: „Ich bin ein Pechvogel“ Česky asi tolik jako: „Jsem smolař.“ Ještě smutnější byl jiný jeho povzdech: „Mir nichts ersparrt! – Ničeho jsem nebyl ušetřen!“
K tomu nejhoršímu, co Františka Josefa I. potkalo, patřila smrt jeho jediného syna, korunního prince Rudolfa. Došlo k ní 30. ledna 1889 na zámečku Mayerling nedaleko Vídně, kde následník trůnu spáchal sebevraždu. Rudolf, po otci vášnivý lovec, si toto místo uprostřed lesů oblíbil a tady hledal útočiště, když mu bylo nejhůře. Měl k tomu mnoho důvodů: ačkoliv si svého otce vážil a miloval jej, jejich vztah nebyl nejlepší. Císař byl bytostným konzervativcem a vyznavačem tradičních hodnot, zatímco jeho syn se hlásil k liberálním myšlenkám a netajil se tím, že až sám jednou usedne na trůn habsburské monarchie, bude dělat jinou politiku než František Josef I.
Ten všechny princovy názory odmítal s ponižující přímočarostí. „Náš Rudolf už zase žvaní,“ říkal s neskrývaným opovržením i před cizími lidmi, když si jeho syn dovolil vyjádřit vlastní názor na politické problémy. Druhým důvodem Rudolfovy sebevraždy bylo jeho nešťastné manželství. Podle otcova přání se v roce 1881 oženil s belgickou princeznou Štěpánkou, kterou však nemiloval. Nebyla pěkná, nebyla tak inteligentní jako její manžel, nerozuměli si snad v ničem. Rudolf situaci řešil tím, že vyhledával společnost jiných žen. Prožil stovky milostných dobrodružství, nerozlišoval mezi dámami z nejvyšší společnosti a prostitutkami z ulice. Není se co divit, že při tomto promiskuitním způsobu života onemocněl kapavkou. Tato choroba tehdy byla – při neexistenci antibiotik – neléčitelná a působila mu nesnesitelné utrpení.
Rozhodl se je řešit sebevraždou a za místo své smrti si vybral právě lovecký zámeček Mayerling. Ke společnému odchodu z tohoto světa přesvědčil i svou poslední milenku, tehdy sedmnáctiletou Marii baronesu Vetserovou. Oba je mrtvé na lůžku vedle sebe objevil věrný komorník Johann Loschek. Pro císaře to byla hrozná rána. I když si v mnoha věcech nerozuměli, František Josef I. svého syna hluboce miloval. „Jak teď mám snášet život, nevím, bez syna, který byl mou jedinou radostí a pro nějž jsem pracoval,“ řekl německému vyslanci Reussovi, který mu kondoloval. „Budu teď pracovat pro monarchii a budu konat svou povinnost bez radosti, dokud mě staré kosti unesou; bůhví, jak dlouho to ještě bude.“
Pro České dukáty sepsal historik Jiří Pernes.
