Události roku 1918 běžely rychlým tempem. V zahraničí dokázal svoji představu o novém československém státě jako čelný představitel Národní rady československé v diplomatických kruzích stále intenzivněji prosazovat uznávaný myslitel, filosof a znalec politických poměrů střední a východní Evropy T. G. Masaryk a jeho neméně důležití spolupracovníci E. Beneš a M. R. Štefánik. Jejich postavení zásadním způsobem podpořila vojenská síla a úspěchy československých zahraničních legií, vzniklých v průběhu první světové války na území Francie, Ruska a později i v Itálii, jako výkonná armáda ještě neexistujícího československého státu.
Zásadně se lámala i situace v domácím prostředí. Zprávy o bojích na frontách, o politickém úsilí Masaryka, o rodících se dohodách a různých nadějných prohlášeních, na druhé straně o úsilí trůnu udržet monarchii a stav, který byl neudržitelný, i praktické zkušenosti lidí z denního válečného bídného života měly obrovský účinek na radikalizaci veřejného mínění a to se stále více vyhrocovalo. Tato situace poskytovala větší manévrovací prostor stranám se sociálně orientovanými programy, což je v závěrečné fázi vývoje dovedlo až k proklamování požadavku na vznik dělnického státu.
Klidnější, uvědomělejší cestou se vydali čeští literáti, kteří na 13. dubna 1918 svolali velké pětitisícové shromáždění významných osobností českého veřejného života do Obecního domu v Praze, kde jim tehdy nejpopulárnější spisovatel Alois Jirásek přednesl tzv. národní přísahu. Jejím autorem byl sociální demokrat František Soukup. Ve vypjaté slavnostní atmosféře účastníci za celý národ přislíbili jednotu a vytrvalost v boji za samostatný stát až do vítězného konce. Určitým pokusem o realizaci práva na sebeurčení byl požadavek českých poslanců vznesený na obnoveném zasedání říšské rady 30. května 1918, na který vláda odpověděla zákazem politických shromáždění a intenzivní kontrolou činnosti politických stran.
Reakce Čechů na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 13. července 1918 ustavili tzv. Národní výbor, jehož úkolem bylo organizovat společný postup všech důležitějších českých politických stran k urychlené přípravě pokud možno pokojného vzniku samostatného státu. Národní výbor měl i funkci parlamentu a také začal řídit odbojovou činnost, která byla do té doby v kompetenci tajné a tímto aktem zrušené organizace Maffie. Četné schůze členů Národního výboru se odehrávaly v odborných komisích, z nichž nejdůležitější vedle vojenské a právní byla komise ekonomická, která pod vedením Aloise Rašína dále pokračovala ve výběru odborně schopných a státu oddaných úředníků. Zejména ve spolupráci s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem a ředitelem Městské spořitelny pražské Vilémem Pospíšilem připravil budoucí ministr financí Alois Rašín i plán na vyvázání české ekonomiky z velkého celku ekonomiky rakousko-uherské. Šlo především o rychlou nápravu finančních a peněžních poměrů, o čemž tito odborníci vedli dlouhé a fundované diskuse. Střetávali se zejména v různých názorech na pojetí a způsob provedení nápravy měny. O její důležitosti a nutnosti pro zdárný hospodářský i politický vývoj státu však nebylo pochyb.
Pro České dukáty sepsala historička a numismatička doc. PhDr. Věra Němečková, Ph.D.