První světová válka se v druhé půlce roku 1918 nezadržitelně blížila ke svému konci. Politický vývoj v českých zemích dozrál do poslední fáze. V době, kdy nejváženější reprezentanti české domácí politické scény odjeli do Ženevy vyjednávat s E. Benešem jako představitelem československého zahraničního odboje o způsobu převzetí moci a podobě budoucí vlády, doma proběhl nikým neplánovaný převrat. Stalo se tak v průběhu taktického vyjednávání členů Národního výboru s Rakušany o převzetí Válečného obilního ústavu a potravinových zásob, a to shodou zvláštních okolností a vlivem špatných interpretací rychle se střídajících zpráv o situaci ve Vídni, kdy se v podstatě obě strany domnívaly, že rakouská vláda kapitulovala.
Tato zpráva se rychle rozšířila mezi veřejností a lidé začali vybíhat do ulic a slavit konec neskutečně kruté a dlouhé války. Aby zažehnali pouliční boje, vyjednávali členové Národního výboru s představiteli rakouské armády o její nečinnosti výměnou za dodávku nedostatkových potravin.
Samostatnost státu pohotově veřejně vyhlásil na křižovatce Vodičkovy a Jindřišské ulice Jiří Stříbrný jako jeden z představitelů Národního výboru při své cestě automobilem. Účel této cesty byl jediný, převzít jménem československého státu všechny důležité úřady a instituce, jak se během 28. října dohodl s Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem a Antonínem Švehlou. Později se k nim jako pátý připojil i Slovák Vavro Šrobár. Tentýž den večer vyhlásil Národní výbor na svém slavnostním zasedání první československý zákon o vzniku samostatného státu, jehož autorem byl Alois Rašín. Zákon určil kompetence Národního výboru, vymezil úlohu Národního shromáždění a zamezil právnímu chaosu tím, že ponechal v platnosti všechny doposud užívané zákony.
Prvními vojáky budoucí armády nového státu se ještě týž večer stali pražští sokolové, později doplňovaní hlavně přicházejícími navrátilci z války. Přesto řada životně důležitých otázek zůstala fakticky nedořešená a právně neukotvená a často byla nastolena k řešení až v průběhu mírového vyjednávání v několika dalších letech. Problémy s hranicemi, národnostním menšinami i začleněním Slovenska a Podkarpatské Rusi se ukázaly natolik hluboké a nadčasové, že je nedořešila jednání ani po druhé světové válce.
Na první schůzi revolučního Národního shromáždění 14. listopadu 1918 byla ustavena první československá vláda, v čele s ministerským předsedou Karlem Kramářem. Ministrem financí se stal Alois Rašín, jehož prioritou byla, jak jsme již naznačili, náprava rozvrácených finančních poměrů a zřízení měny nového státu.
V Rašínově plánu měla svoje místo představa o zlatém standardu nové měny. A k tomu začaly směřovat všechny jeho kroky. Ale dědictví válečného hospodaření bylo děsivé, jen státní válečný dluh dosahoval výše přes sto miliard korun. Zlaté a devizové rezervy byly naprosto vyčerpány. Počet obíhajících bankovek se z 2,1 miliardy K na počátku války zvýšil na 37,6 miliardy K a nadále narůstal. Všechny známky ukazovaly na blížící se hyperinflaci. Proto Alois Rašín již v listopadu roku 1918 usiloval o dosazení mezinárodního dozoru do Rakousko-uherské cedulové banky. S tímto plánem však neuspěl.
Pro České dukáty sepsala historička a numismatička doc. PhDr. Věra Němečková, Ph.D.